THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Letos mě rozsekali na Fluff festu na malé nudle. Teď, když se začíná barvit listí a následně mi už i leckde šustí pod nohama, se z tohoto EP stává má osobní hymna letošního podzimu. Taliánské screamo, které nemá obdoby. Smutné a veselé současně. Jen zlehka nakreslené kytary tvoří dominantní melodie a řvaní většinou ve sborech je vlastně trochu potlačené, ale nevadí to vůbec. Kytaristé tu tvoří většinu nálad a ženou emoce před sebou. Za tu dobu, co hrají, si RAEIN vybrousili svůj specifický zvuk i styl uvnitř hardcoreové scény.
Zvukomalebnost a současně i technicky zajímavé a melodické postupy tvoří unikátní hudební prostor, který jsem obdivoval zhruba před čtyřmi lety na desce „Sulla linea dell´orizzonte fra questa mia vita e quella di tutti“, a který je tu zas, jen opět trochu posunutý jak v pocitech, tak ve vyzrálosti kapely. Necelých dvacet minut naplněných ryzí melancholickou sklíčeností, ze které nebudete mít depresi, ale radost. Takto to umí jen oni. Z naprosto protichůdných emocí splétat unikátní hudbu, která je přesným opakem barev, které volí na svá alba. Žádná šeď. Emotivní hardcore pro odrostlejší generaci.
8,5 / 10
Perpetuum (EP) (2015)
Sulla linea dell'orizzonte fra questa mia vita e quella di tutti (2011)
Il N'y A Pas De Orchestre (2003)
Raein (2002)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.